T. je na hraně tónu 1) u konce nádechu (vnímáno přes zvedající se břicho) a společně s dechem a 2) vnímá dotyk malíčku pohybujícího se po papíře. Vjem je na bříšku prstu a nehtu - součástí doteku je vjem hladkosti papíru.

Zároveń T. zažívá 3) spontánní sluchovou představu zvuku jak jeden prst po papíru, u které má pocit, jakoby přicházela zvenku - neslyší zvuk “v hlavě”, představa přirozeně doplňuje dotek a pohyb. T. rozeznává, že jde o představu a nikoliv o reálný zvuk skrze “racionální úvahu”. Tato úvaha proběhla už nějakou dobu před tónem, hlasová představa trvala, i když byla rozpoznána jako představa.

Zvuk je vnímán jako doplňující se s dechem.

[]