N. pozoruje cíleně zrcátko a zažívá vizuální vjem - všímá si šrámů na zrcátku a toho jak “jsou podezřele paralelní”. Zaměřuje se na jednu dvoji šrámů a jejich rovnoběžnost.

N. zažívá význam “jak můžou být takhle (!) rovný”. Tón zazní po takhle. N. označuje větu spíš jako myšlenku, jako “řečenou potichu”.

N. má pocit, že vizuální a myšlené je hodně propojené. Ve zkušenosti je vědomí, že věta je vyjádřené zastoupení toho, co vidí.

N. přemýšlela na tím, jak šrámy vznikly a “jak můžou být takhle rovný”.

N. neví přesně “co říkala” - jak psala zápis o tom, co viděla, tak zapomněla, co říkala.

[]