E. si vnitřně říká [1] “tak [já nevím, jestli bych se neměla přesunout dál]”. Vnímá před tónem nevyřčené jako už “vymyšlené”. Dále vnímá vnější vizuální obraz [2] - na obrazovce jsou dva fleky - chápan jako balvany, kus skály. A slyší v hlavě píseň Karla Gota [3] “po děd[ovi]”.

Kontroluje své obsahy, hodnotí je; to, co se odehrává v hlavě “není dost dobré” [aby z toho byly záznamy zkušenosti]. Doznívá v hlavě píseň Karla Gotta, jsou slyšet i nástroje. Píseň hodnotí jako “trapnou”. Chce ať zmlkne.

Jak se vnější vizuální obraz (obrazovka a její percepty) stává vizuální scénou (balvany, kus skály). Je ve zkušenosti v okamžiku tónu obojí? [!] Tj. vjem jako vjem i jako transformace do objektu? Jaká je souvstažnost? Jak je “připojena” informace o “balvany, kus skály”? Jakou formou je přítomné ještě nevyřčené? (U?)

[ISp, ISee, OSee, U? : verbal, visual, auditory, cognitive]